Jedna hora, dvě ferraty, dva úplně jiné zážitky

Mangart (2 679 m) leží na hranici Slovinska a Itálie a je třetí nejvyšší horou Slovinska. Na vrchol vedou dvě ferraty, které jsou ukázkovým příkladem toho, jak může stejné písmenko skrývat zásadně odlišnou realitu.

Via Italia, vedoucí z italské strany, je hodnocena obtížností C/D a je po celé délce dobře zajištěna. Přístup k ní je od italských jezer Fusine. Ferratu vybudovala italská armáda po druhé světové válce. Vede severní stěnou, je strmá a exponovaná, ale jištění je spolehlivé a pravidelné.

Via Slovenia (Slovenska pot), ze slovinské strany, je hodnocena obtížností C, je však na řadě míst velmi exponovaná a výjimkou nejsou úseky s velmi úsporným jištěním. Zkušení turisté ji popisují spíš jako B, tedy lehčí, jenže to platí jen za sucha a při dobré viditelnosti. Za mokra nebo v mlze se situace a pohled na věc dramaticky mění.

Jeden zkušený turista to shrnul výstižně: italskou variantu zvládne opravdu každý, kdo se nebojí zadýchat do kopce. Nic technicky složitého, jen procházka s neskutečně krásnými výhledy. Slovinská naopak vyžaduje zkušenosti s pohybem v exponovaném terénu a helmu, protože padající kameny jsou na ní reálným rizikem.

Proč to tak je? Různé země, různé stupnice

V alpském prostoru existují dvě hlavní hodnotící stupnice.

Schallova stupnice (A–F) je nejrozšířenější v Rakousku a používají ji také průvodce vydavatelství Alpinverlag a Schall-Verlag. Rozsah stupňů vypadá následovně:

• A (lehká): Jednoduchý, zajištěný terén s místy exponovanými, ale dobře zabezpečenými úseky.
• B (středně obtížná): Úseky strmějšího a exponovaného skalního terénu, svislé žebříky a stupně.
• C (obtížná): Strmý až velmi strmý skalní terén, exponované pasáže s malými stupni.
• D (velmi obtížná): Svislý, často převislý a velmi exponovaný terén s daleko od sebe rozmístěnými skobami. Vyžaduje výraznou sílu paží a dobrou techniku.
• E (extrémně obtížná): Převážně převislý terén s extrémními nároky na sílu i psychiku. Jen pro velmi zkušené.
• F se používá výjimečně pro zcela mimořádně extrémní obtížnosti.

Hüslerova stupnice (K1–K6) je rozšířená hlavně ve Švýcarsku a v průvodcích vydaných nakladatelstvím Bruckmann. Šest stupňů od K1 (lehká, zajištěná turistická trasa) po K6 (extrémní, téměř bez stupňů, pouze se stahovacím lanem) pokrývá podobný rozsah jako Schallova škála, jen s číslicemi místo písmen, vysvětluje DAV.

Ve Francii se používá šestistupňová a v Itálii pětistupňová škála, které vycházejí ze společného hodnocení různých alpských disciplín, od vysokohorské turistiky přes via ferraty po skialpinismus. V praxi to znamená, že „obtížná" v italském průvodci nemusí odpovídat přesně stejnému terénu jako „obtížná" v rakouském.

Největší past: hodnocení říká, kde je nejtěžší místo, ne jak těžká je celá trasa

Tohle je zásadní věc, která se v praxi nejčastěji podceňuje. Obtížnost ferraty odpovídá jejímu nejtěžšímu jednotlivému úseku. Ne tomu, jak fyzicky náročná trasa je jako celek.

Ferrata obtížnosti C s jednou krátkou svislou pasáží hned na začátku je něco úplně jiného než ferrata obtížnosti C s nepřetržitě strmým terénem na čtyřech stech výškových metrech. Obě dostanou stejné písmeno. Fyzická náročnost je ale nesrovnatelná.

Proto nestačí jen sledovat písmena nebo čísla, ale také se podívat na topo–schematický nákres trasy, v němž jsou vyznačeny jednotlivé úseky a jejich obtížnost, klíčová místa, možné nouzové výstupy i orientační body. Topo najdete buď v průvodcích, nebo online třeba na bergsteigen.com. Zkopírujte si ho nebo si ho uložte do mobilu, v terénu se vám bude hodit.

Co ještě ovlivňuje, jak těžká ferrata bude

Stupnice vyjadřují, jak je trasa technicky náročná, ale neumí popsat řadu dalších faktorů: jak jste unavení, jak dlouhá je přístupová cesta, jaké je počasí, kolik lidí je na trase před vámi a jak reaguje vaše hlava na exponované místo s výhledem do hloubky.

Hüslerův klettersteigový kříž na tohle reaguje tak, že v grafickém znázornění hodnotí trasu ve čtyřech kategoriích nezávisle – vytrvalost, síla paží, horská zkušenost a psychická odolnost v exponovaném terénu. Výsledkem je profil, který daleko lépe vystihuje, co vás doopravdy čeká, než jen samotné písmeno za názvem ferraty.

Podobný přístup existuje i ve Francii, kde se ferraty hodnotí podle čtyř kritérií: atletické nároky, exponovanost, jištění a charakter terénu, každé zvlášť na škále 1 až 4.

Praktický tip: jak si vybrat ferratu na míru

Než si vyberete trasu vašeho dalšího ferratového dobrodružství, projděte si nejen obtížnost, ale také:

• Délku a převýšení – kolik nastoupáte výškových metrů a jak dlouho budete na trase.
• Charakter nejtěžších pasáží – jsou soustředěné na jednom místě, nebo se obtížnost opakuje?
• Podmínky za mokra – některé ferraty jsou za deště prakticky neprůchodné (například Postalm Klettersteig, kde stékající voda výrazně komplikuje průstup soutěskou),
• Přístup a sestup – jak se na ferratu dostanete a jak se z ní vrátíte dolů, pokud se situace nějak zkomplikuje.

A jedno pravidlo na závěr, které platí vždy. Raději volte trasu raději o stupeň lehčí, než si myslíte, že zvládnete. Na samotné ferratě pak rychle zjistíte, jestli své schopnosti odhadli správně.

Související článek

Bezpečnost

Alpenverein připravil seriál videí o bezpečnosti na via ferratách

Alpenverein ve spolupráci s organizací Climbers Paradise Tirol připravil sérii pěti instruktážních...