Schladminger Tauern Höhenweg

Do Schladmingu jsme dorazili v polovině září, kdy už babí léto vyčarovalo na úbočích svahů pestrou paletu červeného borůvčí, zlatých trav a zelených modřínů. Auto jsme nechali zdarma u dolní stanice lanovky Hochwurzen a kabinkou vyjeli do výšky 1 850 metrů. Počasí bylo ideální – stále ještě na tričko a kraťasy – a díky noclehům na chatách jsme měli příjemně lehké batohy. Z prvního vrcholku jsme obdivovali masiv Dachsteinu naproti přes údolí a teprve tady si uvědomili, jak malou část těchto hor vlastně zabírá lyžařská infrastruktura.

Stezka se ještě chvíli vlnila po hranici lesa, než jsme se vyhoupli nad dva tisíce metrů a ocitli se definitivně na hřebeni. Směrem k západu se otevíralo moře hor, hřeben za hřebenem až k obzoru. Jak slunce klesalo, začala zlatá hodinka a krajina se rozzářila do červených a oranžových tónů. Pro fotografa hotové orgie. Díky tomu, že jsme vyrazili až odpoledne, měli jsme celý trail jen pro sebe.

Až se soumrakem jsme dorazili na hranu údolí, odkud se otevřel pohled na dvojici jezer Giglachseen a chatu Ignaz-Mattis-Hütte. Spěchali jsme, protože nebylo jisté, do kolika se podává večeře. Vyšlo to akorát. Do dveří jsme vstoupili s posledním světlem, které ještě ozařovalo vrcholky hor. Ubytovali nás nahoře v podkroví ve stylovém Matrazenlageru a já si hned pomyslel, že špunty do uší se určitě budou hodit. V jídelně to hučelo jako v úlu. U stolů si lidé vyprávěli své první zážitky z trailu, s němčinou se mísila i francouzština a holandština. Typická večerní atmosféra horské chaty, kde to voní jídlem, na tvářích září unavené úsměvy a člověk má pocit, že je mezi svými.

Následující ráno bylo přesným opakem předchozího dne. Do střešních oken bubnoval déšť a údolím se valila mlha. Překvapilo nás, že všichni vyrazili hned po snídani. I bez signálu jsme si pamatovali předpověď, že má déšť během dopoledne ustat. V klidu jsme tedy vyčkávali v teple chaty, dokud se počasí neumoudří. Zvolili jsme variantu trasy, která klesá k jezeru Duisitzkarsee, což se ukázalo jako skvělý nápad. Sestoupili jsme do horského lesa, který měl v tom zádumčivém počasí zvláštní, téměř mystickou atmosféru. Brodili jsme mořem žlutozeleného kapradí, pěšinka se klikatila mezi modříny a starými smrky s girlandami vlajících lišejníků. Horské bystřina nás nakonec dovedla až k chatě Keinprechthütte.

U večeře jsme znovu potkali stejné tváře jako předchozí den. Tehdy nám došlo, čím je tenhle trail výjimečný – na rozdíl od většiny dálkových tras, které jsem kdy absolvoval, je tu znát mezinárodní mix účastníků. Chatař s manželkou tu působí už přes třicet let a bylo vidět, že je ta práce stále baví. Obíhal stoly, občas si přisedl a bavil se s hosty osobně. Panovala tu srdečná, neokázalá atmosféra, jakou dokáže vytvořit jen opravdová horská chata.

Další ráno bylo chladné, ale mezi letícími mraky prosvítala modrá obloha. Čekal nás dlouhý den. Přes sedlo Trockenbrotscharte jsme stoupali pod nejvyšší horu Nízkých Taur – Hochgolling (2 862 m). Trasu jsme si navíc prodloužili nádherně vzdušným hřebínkem nad jezery Landawirseen. Do sedla Gollingscharte (2 325 m) jsme dorazili až pozdě odpoledne. Možnosti výstupu na Hochgolling se však nedalo odolat. Batohy jsme ukryli za balvan a nalehko vyrazili vzhůru. Naštěstí až v závěru bylo několik míst, kde bylo potřeba se přidržet rukama. S výškou se výrazně ochladilo a vrchol se halil do mraků. Jen jsme se rychle vyfotili u vrcholového kříže a opatrně sestoupili zpátky do sedla, odkud nás čekalo nás ještě dalších 600 výškových metrů dolů ke Gollinghütte.

Čtvrtá etapa začala tisícimetrovým stoupáním na Greifenberg (2 618 m). Obloha byla bez jediného mráčku, což jsme vítali, protože tato část trailu je považována za jeho zlatý hřeb. Pod námi se rozprostírala planina Klafferkessel kdysi pokrytá ledovcem. Po něm tu zůstalo přes třicet jezer všech velikostí a odstínů modré. Voda byla překvapivě teplá, takže jsme si slunečný den dokonale užívali. Sestup k Preintalerhütte končil na pastvině, kde se popásalo stádo ovcí. Malý ráj na zemi, v němž útulná chata působila jako oáza s terasou plnou unavených, ale spokojených tváří nad orosenými půllitry. Jak se postupně trousili známí z předchozích dnů, úplně jsem litoval, že tady nemůžeme zůstat ještě jednu noc.

Ale jak se říká – v nejlepším přestat. Hodili jsme batohy na záda a vydali se dolů do údolí, kde jsme naskočili na autobus. I v tom je kouzlo Schladmingských Alp. Spoje jezdí prakticky každou hodinu i do zapadlých údolí, takže návrat z hor je snadný a pohodlný.

Trail ve mně zanechal silný dojem. Přestože Hochwurzen a Planai dělí jen pár kilometrů vzdušnou čarou, člověk tu může strávit pět plnohodnotných dnů v divoké přírodě, mezi jezery, vodopády a útulnými chatami. Přechod se dá zkrátit i na tři nebo čtyři etapy. Důležité je chaty rezervovat předem. Mají kapacitu jen kolem čtyřiceti až padesáti míst a v sezóně jsou většinou plné. Členové Alpenvereinu mají navíc výrazně levnější ubytování, takže už touto jedinou akcí se členství prakticky zaplatí.

Kdo chce úplné pohodlí, může využít kompletní balíček od regionu Schladming-Dachstein, který zahrnuje ubytování, lanovky, mapy i zpáteční taxi. Nejvhodnější období pro přechod je od července do září.