Wild Atlantic Way: rodinný bikepacking deštivým Irskem

Na západní okraj Evropy

V Irsku se Atlantik poprvé setkává s Evropou. Golfský proud se kolem něj stáčí k severu, vichřice a bouře se k němu valí přes tří tisíce mil otevřené vodní plochy. Na chráněném jižním pobřeží proto najdeme překvapivě příjemné pláže, ale na západním pobřeží se do vln odváží ponořit jen ti nejotužilejší plavci.

Do Irska jsme přijeli stylově, na kolech. Auto jsme odložili už Normandii a v Cherbourgu se nalodili na obří trajekt. Osmnáct hodin plavby do Rosslare jsme strávili sledováním širého moře s povznášejícím pocitem, že nám za zády nemizí jen Evropa, ale také všechny starosti běžného života.

Z přístavního mola jsme vyjeli po levé straně silnice. V týmu to vyvolávalo instinktivní paniku. První hodinu jsme se museli opravdu soustředit a neustále si připomínat: „Vlevo, držte se vlevo." Cyklista je ale natolik křehkou součástí provozu, že nám jízda vlevo brzy přišla jako úplná samozřejmost.

Irsko svou pravou tvář odhalovalo pomalu. K legendárnímu západnímu pobřeží jsme zamířili mírným obloukem vlídným vnitrozemím převážně úrodnou zemědělskou krajinou. Silnice lemovaly kamenné zídky zarostlé kapradinami a ostružiním, úzké cesty se vinuly mezi živými ploty a svěžími loukami zářícími až nereálně smaragdovou zelení. Krajinu zalévalo slunce, prostě červenec, jak má být.

Zdejší venkovské silnice jsou cyklistický sen. Uzounké, ale s tak řídkým provozem, že jsme často ujeli kilometry, aniž bychom potkali jediné auto. Navíc ty kamenné zídky vytvářely dokonalé závětří, takže slovo protivítr jsme mohli ze slovníku úplně vypustit.

Pochopitelně jsme nemohli minout věhlasné památky jako je středověká katedrála v Kilkenny, mytický Rock of Cashel, kde svatý Patrik v 5. století křtil krále Munsteru, nebo mohutný hrad Cahir u řeky Suir. Ale co nás fascinovalo především, to byla krajina mezi těmito turisty zaplavenými místy – malebná mozaika políček rozdělených pradávnými kamennými zídkami, bíle omítnuté farmy osamělé pod modrou oblohou.

Až na úplný západ

Po čtyřech dnech jsme dorazili k zátoce Bantry Bay. Tady jsme se napojili na trasu známé Wild Atlantic Way určené spíše pro auta a nám mnohem bližší EuroVelo 1 Atlantic Route. Občas jsme tyto trasy střídali a mnohdy jeli úplně mimo ně.

Jihozápadní cíp Irska tvoří poloostrovy, které se do Atlantiku natahují jako roztažené prsty. Místo vyhlášeného Ring of Kerry jsme se rozhodli prozkoumat mnohem klidnější poloostrov Béarra. Hned za Ballylickey jsme se nechali zlákat lidmi, kteří v horkém odpoledni hledali osvěžení u starého kamenného mola sloužícího jako improvizovaná pláž. Odvážně jsme skočili do vody a kvitovali, že Golfský proud je opravdu teplý. Nedivili jsme se proto, že se v nedalekém Glengarriff nachází jedna z největších evropských kolonií tuleňů okupujících ostrůvky z ohlazených žulových balvanů.

Za Glengarriff se pobřežní silnice zúžila a vedla podél vody až do Castletownbere. Náš cíl ležel ještě mnohem dál, na úplné špičce poloostrova. A tady přišel první déšť. Později jsme si vytvořili vlastní stupnici intenzity, na které bych mu dal tak 2 z 10 – přerušované mrholení a zahradnický deštík. S obavami jsme sledovali temné, nízké mraky blížící se od západu. Nějakým zázrakem jsme mezi nimi proklouzli až ke stanici lanovky na Dursey Island.

Jediná irská lanová dráha je zastaralé monstrum. Přesvědčili jsme obsluhu, aby nás nechala převézt i s nabalenými koly. Samotný ostrov je odlehlá divočina, kterou obývá už jen pár starousedlíků. Není tu žádný asfalt. Jen štěrková cesta stoupala vysoko nad útesy, o jejichž paty se tříštilo mohutné vlnobití.

Mraky letěly v úrovni očí, nárazový vítr přinášel cáry mlhy, z hloubky pod námi duněl oceán. Cesta se postupně ztratila v trávě. Tady jsme zamknuli kola a dál pokračovali pěšky. Ocitli jsme se na vysokých černých útesech, kolem nás kroužili tereji a z kolonie racků se nesl nespokojený křik. Stáli jsme na konci světa, na kterém nás od Ameriky dělil už jen nekonečný Atlantik.

Lanovkou jsme se vrátili zpět na druhou stranu průlivu a se západem slunce zatábořili nad rozlehlým zálivem. Seděl jsem na zídce u silnice a meditoval. Zastavilo auto. Pán v montérkách stáhnul okénko, aby si poklábosil. Otázky padaly pomalu. Odkud, kam, jen na kolech bez auta? Bydlí v domě stojícím opodál a tento výhled má denně. Rybaří, chová pár ovcí, žije v úplně jiném tempu. Po dvaceti minutách odjel. Byla to koncentrovaná esence Irska. Silný moment, protože mě to neodolatelně přitahujte právě k takovým komunitám v odlehlých koutech Evropy, ke kterým chovám obrovský respekt.

Když má počasí navrch

Předpověď počasí se měnila snad každou hodinu. Ani jedna varianta ale nebyla dobrá. Déšť zesílil do biblických rozměrů na 9 z 10. Operativně jsme se přizpůsobili. Prodloužili jsme zastávky na benzinkách a ve vesnických kavárnách, našli si důvod pro průzkum krámku se smíšeným zbožím. "V tomhle je to tady mnohem lepší než v Česku," poznamenal náš syn během jedné útulné zastávky. Malá vítězství teď byla důležitá.

Derreen Garden v Lauraghu se proměnila prehistorický deštný prales. Obří stromy svými korunami česaly mlhu, z listů stromových kapradin na nás kapala voda. Procházeli jsme se po cestičkách zarostlých mechem. Celý park jsme měli jen pro sebe.

Na chvíli vykouklo slunce, silný vítr do zad nás unášel do Kenmare. Do hospůdky jsme vklouzli s prvními kapkami dalšího lijáku. Stromy se ohnuly v poryvech vichru, větve se zmítaly a déšť letěl vodorovně. Pozorovali jsme to dění za zamlženým oknem a raději si objednali další pivo. Vychutnávali jsme si teplo, melodii irského folku a rozhodně neměli jediný důvod spěchat někam do tmy stavět stan.

Ani ráno to nebylo lepší. Déšť 4 z 10. Těšili jsme se do hornatého národního parku Killarney, ale kopce se teď před námi tyčily jako další zkouška. Cesta, podle mapy sjízdná na kole, se zvrhla ve tlačení podmáčenou pastvinou. Potoky se změnily v prudké bystřiny vyžadující při brodění maximální opatrnost. Nejhlubší brod byl naštěstí zajištěn silným lanem. To jediné nás zachránilo před potupným návratem. Promočení na kost a s úplně sjetými brzdovými destičkami jsme sjeli k Upper Lake. Panovala zde magická atmosféra vlhkého pralesa lemujícího silnici, vodopádů, které před pár dny neexistovaly, hluboké ticho v místech, kudy se jindy valí zástupy turistů.

Divokou soutěsku Gap of Dunloe – irsky Bearna an Choimín – jsme projeli, jak jinak než v hustém dešti. Focení bylo bohužel absolutně nemožné. Normálně se tudy lidé nechávají vozit v kočárech. Teď tu promáčení koně stáli se skloněnými hlavami, drožkáři doufali v zákazníky, kteří však nikdy nepřišli. Sedmdesát kilometrů napříč nejvyšším irskými horami prověřilo nejen naše odhodlání, ale taky každý šev nepromokavých brašen. Žehnal jsem Ortliebu za poctivé řemeslo, když jsme večer vybalovali suché spacáky a náhradní oblečení.

Západní pobřeží

Jestli NP Killarney prověřil naši vůli, poloostrov Dingle nám vrátil víru v lepší dny. Sice jsme do městečka Dingle přijeli v dešti, ale najednou se nad námi otevřela modrá obloha a prakticky na celém padesátikilometrovém okruhu Slea Head Drive nám počasí zůstalo nakloněno. Tohle byla proměna, kterou jsme si neskutečně užívali. Vzácné okamžiky, během nichž jsme obdivovali Irsko z pohlednic. Prehistorické stavby, Gallarus observatory, poetický přístav přístav Dunquin, odkud Brendan Objevitel kdysi vyplul do neznáma. Příjezd na Dunmore Head, tedy na nejzápadnější bod Irska, jsme oslavili v nejzápadnější hospodě Evropy.

Další výzvou bylo desetikilometrové stoupání na Connor Pass, který je s 410 metry nad mořem nejvyšší irský silniční průsmyk. Připomnělo nám, proč jsou kopce kořením cyklistiky. Najednou se otevřou netušené výhledy, námaha je odměněna velkolepým sjezdem.

Přes široké ústí řeky Shannon jsme se přeplavili trajektem z Tarbertu a pokračovali podél pobřeží k vyhlášeným Mohérovým útesům. Opět pršelo. Nechápal jsem, proč tyto sice impozantní, 214 metrů vysoké skály z břidlice lákají i v dešti takové davy. Naštěstí se nám podařilo objevit odlehlou část pobřežní stezky, odkud jsme se skalisky a hejny mořských ptáků kochali jen my.

V Doolinu nám azyl před bouřkou poskytla hospůdka k prasknutí nacpaná fanoušky hurlingu. Právě se hrálo celoirské finále.  Nadšený řev při každém gólu, zoufalství při úspěchu soupeře, to bylo nahlédnutí do irské vášně pro tenhle sport, kterou nemůže žádný turistický průvodce zachytit.

Opuštěná silnička nás přivedla do národního parku Burren. 250 čtverečních kilometrů krasové krajiny nám připomínalo nějaký mimozemský svět. Obnažený vápenec je rozpraskaný do geometrických vzorů, alpinské a středomořské rostliny tu rostou vedle sebe. U pět tisíc let staré hrobky Poulnabrone dolmen jsme stáli jsme v proudech vody lijící se z nebe. Pochopitelně sami, což byla asi jediná výhoda deštivého léta.

Odtud se naše trasa stočila do vnitrozemí. Z Limericku nás dálkový autobus teleportoval do Waterfordu. Najednou jsme se ocitli zpět na vlídném jihovýchodě Irska. Sledovali jsme pobřežní trasu EuroVelo 1 až do Rosslare se zastávkami u zřícenin opatství Tintern, v zahradě Colclough, na písečných plážích v Kilmore Quay. U rozlučkového guinnessu jsme spočítali, že máme v nohách 1200 kilometrů za patnáct dní, z toho jedenáct v dešti.
 

Kdyby padla otázka, jestli bychom doporučili bikepacking v Irsku v létě, tak odpovím, že jednoznačně ano. Pokud byste se ptali na sluníčko, pak řeknu, že spíš ne. Atlantiku jsou prázdniny a dovolené lhostejné. Ale něco na tom je, zkoušet se postavit nespolupracujícím živlům, ocenit teplo v hospůdce, když jste promočení na kost, probudit se do deště, a přesto se rozhodnout vyjet. Není to pohodlné a zřídkakdy příjemné.

V každém případě je to ale způsob cestování, jakému se nedá v obytňáku nebo po hotelech ani náhodou konkurovat. Když vyplouval náš trajekt zpátky k pevnině, uvědomil jsem si totiž, že jsme dostali možnost zažít Irsko jaké opravdu je. Ostrov, na kterém počasí vždy řídilo vše, kde vás krajina na první pohled možná neohromí, kde útulné hospůdky nevznikly z rozmaru, ale z nutnosti. Silné zážitky se do paměti nejlépe zaryjí v dešti.

Související článek

Vybavení

RECENZE: vodotěsné batohy Ortlieb Atrack a Atrack BP

Batohy a brašny německé značky Ortlieb si za více než 40 let své existence vybudovaly pověst...