Po každé bouři jsme ráno vstávali časně a rutina dne nám dávala jistotu. Příprava snídaně, balení věcí – každý den to byla malá výzva, jak správně vše poskládat do batohu.
Náš trek začal v Omalu, hlavní vesnici Tušetie, která má deset domů, jeden obchod a žádný mobilní signál. Místní nás zvědavě sledovali – turisté sem přijedou málokdy, a navíc naše batohy budily respekt.
Každý den přinášel nové krásy. Krajina Tušetie se postupně měnila v širé travnaté pastviny Chevsuretie, poseté květinami jaké jsme jinde neviděli. Potkávali jsme jen osamělá stáda a pastevce. V tu chvíli jsem cítil zvláštní svobodu – jako bychom byli úplně sami na světě.
Stepancminda nás však přivítala mlhou hustou jako mléko, ve které z Kazbeku nebylo vidět vůbec nic. Nějakou dobu jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat. Když už jsme ty pohorky nesli takovou dálku, bylo by škoda je nevyužít – někdy prostě musíte riskovat a věřit, že se počasí změní.
