Jak dokážeš skloubit role aktivní horolezkyně, manažerky, matky a manželky?
Jsem obecně dost zrychlená, už jako dítě jsem nevydržela na jednom místě, nestačila mi jen jedna hračka. A ani teď v mých čerstvých pětačtyřiceti to není jiné. Baví mě, když se věci dějí, když se mám na co těšit. Zvenku to může působit jako celkem slušný chaos, ale to je jen zdánlivě. Jsem urputný detailista a i v tom mém „chaosu“ mám perfektní systém. Jsem narozená ve znamení panny a to sedí, jsem detailista, mám ráda, když mám věci pod kontrolou a dotažené do konce. Jo a jsem perfekcionista. Takže život se mnou je úplná pohoda (smích). Žiju svůj ideální život. Dělám to, co chci a dovedu pro to hodně obětovat. Ale věřím, že to není na úkor rodiny. Ta má vždy prioritu. Mám skvělý děti, báječného manžela a od pracovních povinností si občas můžu odskočit na nejvyšší hory světa. To není špatný, ne?
Jak se ti dnes plánují výstupy a treky v kombinaci všech tvých aktivit – rodina, práce a tvé vášně?
Je to něco za něco. Velké expedice plánuju rok i více dopředu. V momentě, kdy se rozhodnu, jdu si za svým. Přípravy, trénink, organizace… to vše samozřejmě ovlivňuje i chod naší rodiny a na řadu přichází režim v módu „máma jede na hory“. Myslí, že už si na to doma zvykli, stejně tak mí nejbližší kamarádi. Můj společenský život je pak na bodu mrazu, každý týden mám přesně naplánovaný. Není čas ztrácet čas, nastává odpočet a vše směřuje ke dni, kdy zas někam vyrazím.
Lezeš už více než 18 let, jaký je rozdíl z dob, kdy si byla bezdětná a dnes, kdy máš dvě děti?
Z mentálního pohledu žádný. Co se čistě lezení na hory týče, tak se pro mne nic nezměnilo. Rozhodnutí lézt na horu je pro mne výsostně osobní. V první řadě řeším, zda je tam soulad, bytostní přesvědčení, touha. Reaguji spontánně, hory jsou láska, potřebuji cítit emoci, horu nacítit, mít chuť se s ní poprat, zabojovat. V tomto ohledu jsem v dobrém slova smyslu sobec. Potřebuji se na něco těšit, vědět, kam směřuju, hodně dám na instinkt. Teprve pak řeším praktikality. A to je v kontextu dvou dětí samozřejmě výrazně náročnější. Žebříček priorit se mění v čase a s mou vlastní rodinou můj život dostal nový rozměr, nikoliv mantinel. Co se ale mění, jsou mé horolezecké cíle. Prioritní pro mne není nutně kam, ale s kým.
Určitě ale během lezení cítíš mnohem větší zodpovědnost než kdysi, pokud jde o děti. Jak to zvládáš?
To je odpověď na román. Citlivý čtenář to může nevnímat v mé nové knize Nahoře fouká, která se nedávno dočkala i audio verze v podání skvělé Pavly Beretové. V životě zastáváme mnoho rozdílných rolí a mne baví všechny polohy, které mi život nabízí. A ta mateřská je jako slunce, stojí uprostřed a je středobodem mojí soustavy. A je to neustálý boj, udržet všechny planety na svých drahách, aby je milující slunce nespálilo.
Dokážeš nám dát návod, jak si užít svojí vášeň se všemi rolemi, které v životě zvládáš?
Méně podstatné věci v životě jsem se naučila odbýt a ty úplně nepodstatné ignorovat nebo vypouštět. Bez toho se v mentálním zdraví přežít nedá. Když cítím, že něco opravdu chci, a vidím jasný cíl, rozkvetu a kvetu čím dál víc. Je-li cíl vzdálený, rozfázuji si přípravu na kousky a s rostoucí chutí sleduji, jak se všechno s přibližujícím se cílem stupňuje a přihušťuje. Pokud jsem pro něco opravdu zapálená, mám i velkou vnitřní disciplínu. A někdy zase ne, abych tak úplně nelhala, ale potom to asi není důležité.
A taky k sobě potřebuju někoho, s kým mohu věci sdílet a kdo je mi nablízku. Takového mentálního sparingpartnera. Někdo si najímá kouče, já mám svoji rodinu. Dříve to byli táta s mámou, pak tuhle roli z velké části převzal můj muž Martin, a teď mě často postrčí i moje děti, Emma s Cyrilem.
A na závěr, co pro tebe představuje lezení?
Lezení je nádherné́ vytržení z reality, krátkodobé a koncentrované. Nikde jinde nezažívám takovou intenzivní nálož den po dni, v dobrém i zlém. To mě na tom baví. Vybouřit se a vyklidnit, uspokojit oba mé póly. Teď ale nejsem nadchnuta žádným směrem. Nemůže to trvat donekonečna, jsem jak papiňák, už to dlouho nevydržím. Buď z toho bude kopec, nebo vyšlu energii někam jinam… Až tenhle rozhovor vyjde, budu už znát odpověď. Ale kdyby mi teď někdo nabídl možnost pohlédnout do křišťálové koule a dozvědět se, co mi osud nadělí, nechám oči zavřené.
