Dolní Engadin – jak pestrá umí být zimní dovolená

Sjezdovky, samozřejmě. Nejbližší švýcarský megaresort Samnaun či spíše rodinný Scuol dokážou naplnit celý dovolenkový týden sjezdovým lyžováním. To ale tentokrát popisovat nechceme (najdete si snadno třeba na SNOW.cz), naopak se zaměříme na „tišší“ zimní pohybové aktivity nejen na lyžích. Mimo větší střediska totiž najdete něco, co v halasných resortech chybí: klid, silnou atmosféru zachovalých historických vesnic a městeček, ztracené cesty v opuštěných horských zákoutích, rodinné hotýlky a restaurace, které nemají prostor nabubřet, ale i plnohodnotné sportovní atrakce ke skutečnému tělesnému vyžití. Ta kombinace sportu, ticha a tempa beze spěchu je inspirativní a dokáže člověka doplna nabít.  

Nástupním místem do běžkařských tras je město Scuol, které je zároveň tamní hlavní turistickou základnou. V nevelkém údolním městečku najdeme hotýlky, penziony, kemp i místa pro parkování karavanu, k nádraží sjíždí lanovka pro lyžaře-sjezdaře, běžkaři se mohou vydávat opodál vlakem nebo lokálními autobusy, které ze Scuolu vyrážejí všemi možnými směry. Mimochodem to přináší třeba možnost běžkovat pouze po proudu toku, neboli stále z kopce. A to se to pak jede. 

My jsme se vydali ze Scuolu do hraničního města Martina, tedy ano, směrem po proudu. Stopa se samozřejmě vlní v okolním terénu, takže stoupací vosk (nebo dnes tak populární skiny – běžky se segmentem stoupacího pásu v odrazové komoře) se také užijí, ale průměrně frčíte dolů. Je pořád na co koukat, ve velké většině na přírodu, vodu, občas projíždíme roztroušenou ves s výraznou kostelní věží, cesta se vine po loukách i lesy. Celkovou poetiku naruší jen industriální zážitek při průjezdu kolem areálu moderní elektrárny těsně pod Scuolem. Do Martiny dolyžujeme po takřka 20 kilometrech a nějakých dvou hodinách pohodové jízdy. Sestoupali jsme 250 metrů a nastoupali jen 80. Lyžaře skoro nepotkáme, na trase nás minuli snad dva, Martina zase žije svým životem hraničního města, kterému Schengen malinko sebral hračky, ten klid je až hmatatelný, restaurace jsou zavřeny (je všední den kolem poledne), tak se občerstvujeme alespoň v multiúčelovém bufetu tamní benzinky. Na chvilku se k nám přidá i řidič autobusu, který nás poté vyváží nazpět do Scuolu.

Na bruslích lesní stezkou 

Brusle byly kdysi významnou zimní kratochvílí dovolenkářů ve Švýcarsku. A Švýcaři tradice rádi, možná i proto jsou schopni vybudovat přírodní, ale upravovanou ledovou dráhu. My na ni narážíme neplánovaně při běžkařském výletu ve vesničce Sur En. Na podobné návštěvníky tu ale jsou připraveni a za chvilku už obouváme zapůjčené brusle. Jak pokladna s půjčovnou, tak převlékárna sídlí každá v samostatné maringotce, přičemž minimálně ta druhá přiléhající k ledové trati je příjemně vytopena kamny na dřevo. Rolba, která se stará o kvalitu ledu, už patrně něco pamatuje, je zaparkovaná pod stanovou stříškou, jako by byla nějaký muzeální exponát. Nicméně podle kvality ledu musí fungovat dostatečně. 

Stezka vede do lesa, který v létě slouží jako jakýsi les pohádkový. Lze se zastavit u různých dřevěných i jiných skulptur, posedět na lavičce, aby se to bruslení trochu zpestřilo. Plná délka trasy je něco ke třem kilometrům a poježdění je to zajímavé – kde jinde si vyzkoušíte na ostrých nožích vyjíždět kopečky a naopak se svážet dolů ledovou cestou díky působení gravitace? Na rozdíl od bruslařské dráhy Skateline Albula v Suravě zde začínáte i končíte na jednom místě, takže logistika je jednodušší – můžete přijet kdykoli a skončit ve chvíli, kdy už vás to prostě přestane bavit. V blízkosti je kemp i restaurace, takže za bruslením můžete vyrazit jako třeba na půldenní výlet autem.

Na sněžnice nebo skialpy

Vedle sjezdovek, běžek a bruslí je Dolní Engadin skvělou základnou pro výlety na skialpech či sněžnicích i pro pěší zimní túry. Rychlým tipem je vesnička S-charl, která je v létě poměrně hojně navštěvovanou turistickou destinací, v zimě tam ruch zamrzne a při životě zůstane jeden jediný hotel. Jak by ne, je to daleko, od Innu musíte stoupat nejprve chvilku autem, ale pak dlouho pěšky. Anebo lépe na velkých saních za koňským spřežením, které řídí třeba zrovna sám majitel hotelu. Dostanete se tak do srdce hor, kde máte na ostatní náskok několik hodin klidu. 

Hotel svou náladou připomíná spíše horskou chatu, pokud dorazíte včas, stihnete horkou vanu nebo saunu na jeho střeše s výhledem na slunce zapadající kdesi za Engadinem. A ráno už je to na vás. Na sněžnicích i skialpech můžete navštívit třeba bájný borovicový prales Tamangur, kde nejstarší stromy dosahují stáří 600–800 let. Terény jsou vlídné, i když samozřejmě nebezpečí hor nelze podcenit. Pokud využijete služeb horského průvodce, jako my, coby bonus k bezpečnému přesunu dostanete nádavkem hromadu informací o zdejších horách, fauně i flóře.

Text a foto: Petr Socha